Jiří Charvát

PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK

Adam Ondra

PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK

Fotky nejsou jen o pomíjivé kráse

PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK

Akce

Všechny akce

Sex se mnou je jako Mazagrande

PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK

Čokoláda, Spálený olej i krevetí mozečky

PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK

Dolů se nekoukej

PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK

Sleduj expedici mazagrande

PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK

Tereza Sychrová

PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK

Hranice

PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK

Zvědavost

PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK

Kombinování

PŘEČÍST CELÝ ČLÁNEK

za každou mou
fotkou hledej příběh

rozhovor s Petrem Hrickem

Fotit jsi začal v době, kdy jsi bojoval s rakovinou. Odráží tvoje první fotky i průběh nemoci? Vracíš se k nim někdy?
Zrovna jsem se k nim dostal v rámci přípravy na PechaKucha Night. Upřímně? Dost jsem se u nich pobavil. Je na nich vidět, jak mě to bavilo, jak jsem ten málo výkonný foťák ždímal na maximum. Portréty sestřiček, stále opakující se pohled z okna… nebo můj patron, malá plyšová opice s drátovýma rukama, kterou jsem věšel na různá místa. Samozřejmě se nevyhnu ani hadičkám, baňkám a vzpomínce na pána, co ležel na pokoji vedle mě. S manželkou plánoval, jak budou společně pracovat na zahrádce, ale svůj boj prohrál. To zabolí.

Jak tě napadlo, že bys mohl skončit s prací geodeta a začít se živit jenom fotografováním?
V geodézii nebyla práce. Pořád jsme čekali na fakturace a já byl najednou bez peněz. Risknul jsem to a rozšířil si živnostňák o grafické práce. Vybavuju si první zakázku od kamarádů z RedBullu – fotil jsem návod na složení stojanu do hypermarketu. Pak jsem otročil na maturitních plesech, firemních večírcích… byla to nádeničina. A dobrá škola zároveň. Větší prostor pro invenci jsem dostal při práci pro Freshlabels, ty mě zas platili oblečením. Udělal jsem si web a na doporučení se dostával k dalším zakázkám. Jasně, pořád jsem fotil i portréty zaměstnanců, ale po svém. Nefotím s bílým pozadím a nesnáším pózování. Umím pracovat s lidmi a najít v nich příběh i vnitřní krásu.

Ještě radši než lidi fotíš přírodu. Jak sis k ní udělal vztah?
Od 15 let jsem jezdil na skatu a užíval si svůj “urban” život. K přírodě jsem našel cestu přes svého tehdejšího psa Arga. Nebavilo mě ho venčit v lázeňském parku v
Teplicích a začal jsem s ním utíkat do Krušných hor. Zjistil jsem, že se v přírodě cítím bezpečněji. Když Argo umřel, přítelkyně mi koupila štěně. Po rozchodu jsem si psa nechal
a teď je Boony můj největší parťák. Nejvíc ožíváme spolu v přírodě.

Nefotím s bílým pozadím a nesnáším pózování. Umím pracovat s lidmi a najít v nich příběh i vnitřní krásu.

Za přírodou vyrážíš nejčastěji na Island. Co tě na něm fascinuje?
Nikam jinam už nejezdím. Chtěl bych Island bránit proti turistům, kteří ho vytěžují. Dělají to i světově známí fotografové, kteří za pět tisíc dolarů vozí účastníky workshopu na profláklé spoty, aby všichni vyfotili totožnou kompozici. Já jezdím hlavně na západ a mám svoje místa, kde turisty nepotkáte. Musí se k nim totiž šlapat, nestačí zastavit u silnice se selfie stickem. Tu zemi miluju a ona miluje mě, tím jsem si jistý. Ukazuje mi věci, které nikdo jiný nevyfotí. Ostatní honí polární záři, čekají u stativů, často bez výsledku. Myslím, že je to odměna za to, jak se k Islandu chovám.


Plánuješ svoje trasy s mapou nebo se radši bezcílně touláš?
Toulám. Jsem citlivý člověk a řídím se pocity. Příroda mi dá sama najevo, kde jsou moje hranice. A pečlivě svoje místa tajím. Ve chvíli, kdy někdo na Instagramu přidá krásnou fotku a označí polohu, je všechno v háji. Lidi přírodu tupě konzumujou v honbě za lajky a followery. Já jedu od začátku organicky, ani nevím, jak jsem přišel k takovým číslům. Ale ono se to teď i dost filtruje – na Instagramu otevřeně komunikuju i nepříjemné věci jako svou depresi, a to není pro každého.

Proslavil ses levitujícími fotkami. Kam chodíš pro tvůrčí invence a kombinace?
Vedou mě k tomu třeba situace na ulici. Jdu po Teplicích a pozoruju cyklisty, kteří v tom provozu trpí. Hned mě napadne si rýpnout do toho, že ve městě chybí cyklostezky, a vyfotím holku jedoucí kolmo po baráku, protože je to jediná cesta, co jí zbyla. Nebo mě inspiruje energie v přírodě. Nefotím věci jen proto, aby visely ve vzduchoprázdnu. Za každou mou fotkou existuje příběh nebo pojítko. Hraju si se surrealismem.

Hodně lidí se tě snaží napodobit. Kde je hranice mezi inspirací a kopírováním?
Vůbec mi nevadí, když se někdo inspiruje a zkouší věci vyfotit stejným postupem. Kopírovat je přirozené, když začínáte a hledáte svůj styl. Vadí mi, když můj nápad někdo vezme a prodá ho korporátu za svůj. Na to pak reaguju na Instagramu fotkou zívající Boony s komentářem “Co si myslíš o lidech bez nápadů?”. Naopak mě baví, když lidi u své fotky přiznají, že jsem je inspiroval já. Rád jim poradím nebo jim dám návod!

Bráníš se označení urbexer, ale nemůžeš zapřít svou slabost pro opuštěná místa a ruiny. Dostat se do takových objektů je občas adrenalin. Hrozilo Ti někdy fakt nebezpečí?
V Berlíně jsem navštívil sanatorium, kde se léčil i Hitler. Často chodím sám, což je největší blbost, protože se můžeš snadno někam propadnout a nikdo ti nepomůže. Tentokrát jsem šel s kamarádem. Na místě jsem cítil divnou energii. Zpětně se ukázalo, že na místě došlo k hromadné vraždě a zabití fotografa.


Člověk si musí dávat pozor. A měl by taková místa respektovat a nedrancovat je. Bohužel se takové objekty stávají obětí masové turistiky a buranů, co musí všechno kolem sebe ničit.

Pro nemocné děti v Motole, sháníš fotoaparáty. Jak projekt funguje?
Pro nejmenší děti jsem v nemocnici nechal Instaxy a Polaroidy. Mezi staršími se vždycky najde někdo, koho focení chytne. Prodávám svoje fotky a za vytěžené peníze kupuji svým bojovníkům zrcadlovky s pevným objektivem. Společně strávíme focením několik hodin. Některé pak focení zase pustí, ale to mi nevadí. Ať vybavení klidně zas prodají. Těm nejzapálenějším naopak koupím i stativ, počítač, druhý objektiv…


Jseš jeden z průvodců expedice Mazagrande. Kam takový zážitek účastníky posune?
Nasměruju je, jak se na přírodu koukat a jak se k ní chovat. Ukážu jim, proč mě má tak ráda. Také ji společně trochu uklidíme. Nafotím jim portréty a hodně pokecáme. Určitě to všechny nakopne k nové chuti blbnout.