zavřít
sdílet
dalšíZdravím vás, čtenáři! Já jsem Monika a prozradím vám, čím vyvrcholila celá Expedice Mazagrande. Bylo to přesně typické ráno pro nadcházející období. Chladné a mlhavé. Vstávala jsem brzy, abych včas dorazila do Prahy, kde jsme se měli setkat se zbytkem výpravy.
Všichni byli sportovně oblečeni.
Věděli jsme, za kým jedeme, ale cíl cesty jsme měli zjistit až v autě. Kam to vlastně pojedeme? Do hor, do lesa, na Sněžku, na Island? Celý den se o nás staral Jirka, člen týmu Mazagrande. Rozdal nám čerstvé bagety, croissanty a plechovky zvědavosti, které nás konečně probraly z ospalosti. Brzo se ukázalo, že míříme na Teplicko. Na toto setkání jsem se těšila za všech nejvíc. Náš poslední průvodce Petr Hricko byl vlastně důvod, proč jsem se do soutěže přihlásila. Úžasné na jeho práci je, že ve svých fotkách našel mnohem hlubší smysl než jen pomíjivou krásu. Proto jsem se s ním chtěla setkat osobně a aspoň trochu ho poznat. Ve světě sociálních sítí je velmi lehké najít někoho, koho budete obdivovat a stane se vám vzorem, jenže je těžké pod těmi všemi sociálními maskami poznat, co z toho je pravda.
S Hrícou jsme měli potkat už před Teplicemi,
aby nás mohl nasměrovat do svých přírodních a přísně tajných "ateliérů". Po chvilce čekání přijelo auto, z něho vystoupil vysoký muž, vzal psa a šel k nám. Usmíval se a celý v tom šedivém ránu zářil… měl totiž na sobě žlutou bundu. Petr se s námi pozdravil, jako kdybychom byli kamarádi už spoustu let. Bez váhání nám rovnou nabídnul společnou cestu v jeho stylovém "Mini" autě červené barvy. Jedno místo už obsadila jeho fenka Boony. První "ateliér" byl u vody na dřevěném mole, v pozadí byla ještě mlha, která místu dodávala wow efekt. Na molu Petr každému udělal portrét s levitující vodou. Házet vodou před obličejem a dobře u toho vypadat není žádná sranda. Většina z nás se polila. Boony vše pozorovala a občas se skočila osvěžit do vody, což chtělo při 8°C dávku zvířecího odhodlání. Přejeli jsme na další úžasné místo, které Petr pořád popisuje větou: „Jsou tu bucí." Není to obyčejný bukový les, stromy jsou zvláštně pokroucené, místo sálá neuvěřitelnou energií. Hríca nás zasvěcuje:
„Tohle je můj obývák."
Marek hbitě kontruje: „Máš tady někde taky záchod?“. Hríca roztáhne stativ a fotí nás s věcmi, které máme rádi a chceme je zakomponovat do portrétu. Všichni jsme mu slíbili, že nikomu na světe neřekneme jeho finty a postupy, ale můžu prozradit, že já mám skvělou fotku s levitujícím foťákem, Marek má magický vznášející se iPhone a Andrea se zase schovává pod deštníkem před koulemi štěstí (jak je nazval Hríca) . Vedle obýváku nám Petr ukazuje "svůj" malý palouček, kam si chodí číst a relaxovat. „Rozhodně ne na záchod,“ upozorňuje se smíchem Marka. I když má Jirka batoh plný banánů a sušenek, který nám celý den neúnavně nabízí, vyrážíme do místní horské restaurace, kde se u Burgeru jako kráva (fakt se takhle jmenoval) smějeme od ucha k uchu Hrícovým historkám. V pozadí hraje německý popík. Hríca se směje Markovi, že se kýve do jeho rytmu. S narvanými břichy vyrážíme do ateliéru č. 3, kde bylo další úžasné molo lemované lekníny.
Tady přichází řada na naše foťáky.
Hríca nám pomáhá se správným nastavením a nabádá nás, abychom nefotili klasický portréty, ale zapojili do toho více fantazie... - jdeme zpátky k autu a loučíme se s Boony a Hrícou, který odjíždí s Boony domů. Po společném obědě v restauraci jsme jeli na poslední místo, které nám chtěl Petr ukázat. To bylo znovu u velkého jezera, tentokrát z jiné strany. Tam jsme se zdrželi a hráli si. Od Hríci jsme dostali úkol – nafotit zajímavé portréty sebe navzájem. Díky této expedici jsem si smíchem prodloužila život nejméně o dalších 5 let. Hríca je rozhodně člověk s velkým srdcem. Jsem šťastná, že jsem ho mohla, byť jen maličko, poznat. Je obohacující se potkat s lidmi, kteří bourají stereotypy dnešní doby. Tohle poslední setkání bylo naprosto dokonalým zakončením Expedice Mazagrande a já bych moc ráda ještě jednou poděkovala všem, kteří mi umožnili být toho součástí.